Hned dvě hvězdy současného hudebního nebe se sejdou při koncertech Janáčkovy filharmonie ve dnech 10. a 11. 10. 2013 na pódiu společenského sálu Domu kultury města Ostravy, kdy v programu zaznějí skladby výhradně ruských autorů – Glinky, Prokofjeva a Čajkovského. Také obě zmíněné hvězdy pocházejí z Ruska, kde dnes už ale ani jedna z nich nežije. Orchestr bude řídit celosvětově uznávaný dirigent Michail Jurowski, syn skladatele Vladimíra Jurowského a vnuk dirigenta Davida Blocka. Druhou hvězdou večera pak je Kirill Gerstein. Klavírní mág, který se narodil v Rusku a už jako dvanáctiletý získal pozvání Garyho Burtona na Berklee College. Tam odjel ve čtrnácti letech, zároveň ale studoval vážnou hudbu a nakonec se rozhodl pro ni jako pro svůj hlavní obor. Rozhovor se Borise Klepala s Kirillem Gersteinem se týká nejen blížícího se koncertu v Ostravě, ale také jazzu, studia kompozice nebo klavíru v Janáčkově pracovně v Brně.
V Ostravě budete hrát Prokofjevův Koncert pro klavír a orchestr č. 2. Proč zrovna Prokofjeva mezi Glinkou na úvod a Čajkovským po přestávce – co je spojuje kromě národnosti? Já jsem celý program nesestavoval, takže by bylo lepší se zeptat Jana Žemly, ale přece jen k tomu mohu něco říct. Podle mého názoru je – kromě národnosti a melancholie – spojuje to, že jsou to nejruštější skladatelé svým duchem. Například Rachmaninov pro mě zdaleka není tak jednoznačně ruský, v jeho harmoniích je cítit jakýsi, řekněme tatarsko-mongolský vliv, jsou blízké střední Asii a asijské rysy jsou částečně vidět i v jeho obličeji. Myslím, že Prokofjev je duchem své hudby nejruštější skladatel po Čajkovském. A Glinka je vůbec první opravdu ruský skladatel. Myslím tím, že se jím vědomě snažil být i přes mnohé italské a francouzské vlivy. Říkal jste, že “některé skladby je zřejmě lépe cvičit v odhlučněné místnosti. Například Prokofjevův druhý klavírní koncert děsí děti a leze na nervy sousedům”. Jak taková věc potom bude působit na publikum? To se týká opravdu spíš cvičení. Jakkoli lidé mají rádi hudbu, nemusí se jim líbit proces jejího vzniku. Kdybyste bydlel pode mnou a já cvičil pět hodin třicetiminutový koncert, taky by vás to štvalo. Ale Prokofjevův druhý klavírní koncert s kadencí v první větě je báječný a grandiózní, takže při provedení určitě ohromně zapůsobí na publikum. To ovšem neznamená, že byste při cvičení nějakého melancholického kusu chtěl být můj soused nebo u toho krmit dítě. O Prokofjevově koncertu to nic negativního neříká, je to jeden z nejhodnotnějších kusů v klavírní literatuře dvacátého století, vesmír sám o sobě. Do USA jste se dostal na pozvání vibrafonisty Garyho Burtona, studoval jste Berklee College, ale zároveň i Boston University, potom Manhattan School of Music. Jak obtížné bylo rozhodování, jestli budete především jazzový, nebo klasický klavírista? Nebylo to úplně jednoduché, protože když mi bylo kolem patnácti let, musel jsem se opravdu rozhodnout, kterým směrem půjdu. Pokládal jsem to tehdy za definitivní rozhodnutí, že se budu muset soustředit na na jeden z těchto směrů, protože každý z nich vyžaduje komplexní a specifické vzdělání. Nakonec mi přišlo, že dlouhodobě pro mě bude mnohem zajímavější věnovat se velkým dílům lidí jako Prokofjev, Haydn, Beethoven a podobně než vytvářet vlastní hudbu. Teď, o mnoho let později, už to neberu tak striktně a občas si dovolím zabrousit do jazzu. Ale i tak si myslím, že jsem se tehdy rozhodl správně. Ivan Moravec říkal, že by se hudebník měl zabývat kompozicí. Ne proto, aby se stal skladatelem, ale aby pochopil, jak skladatelé uvažují a jak hudba funguje. Souhlasíte s tím? S tím naprosto souhlasím a kompozici jsem studoval. Zkušenost s tím, co to obnáší napsat a vytvořit hudbu a dostat ji na papír, je absolutně nezbytná. Souhlasím, že pro to, aby člověk dobře hrál, nestačí, aby jen cvičil na nástroj. Měl by velmi dobře rozumět harmonii, kontrapunktu, znát hudební historii, mít zkušenost s komponováním a komorní hudbou. Měl by být intelektuálně zvědavý, ale také žít mezi lidmi, vědět něco o vztazích. Potom se třeba podaří, že se naučí dobře hrát. V roce 2010 jste získal Gilmore Artist Award, která kromě prestiže obnáší 50 000 dolarů. Ty jste použil na objednávky nových klavírních skladeb. Co pro vás bylo důležité při výběru autorů? Chtěl jsem s penězi udělat něco neobvyklého. Ta finanční cena je určena na hudební účely, ne na nákupy, a moji předchůdci si za ni pořídili třeba nástroj. Já jsem chtěl udělat něco, co by mělo trvalý efekt, a objednat si nějaké skladby mi přišlo jako dobrý nápad. Tím se peníze dostaly ke spřízněným umělcům. Olivera Knussena jsem poprvé potkal díky řediteli Gilmore festivalu Danu Gustinovi. Knussen je jeden z největších žijících skladatelů a jsem velice rád, že pro mě něco napsal. Dále to byli Brad Mehldau a Chick Corea, protože mám rád jazz a navíc jsem měl vždy pocit, že je v nich pevně propojený s klasikou. Zdálo se mi z mnoha hledisek zajímavé vyprovokovat tyto velké improvizátory k tomu, aby svoje kompozice napsali na papír. To je způsob, jakým klasičtí skladatelé uchovávají svoji hudbu pro budoucnost na rozdíl od jazzu, který žije spíš v nahrávkách. Po Bradu Mehldauovi jsem chtěl, aby hudba zněla improvizovaně, a byla libovolně komplikovaná – on měl čas ji psát, já jsem měl čas ji cvičit. Chick Corea napsal skladbu, která kombinuje improvizované a vypsané pasáže. O Timovi Andresovi jsem slyšel od Chicka Corey, je podle mého názoru velmi talentovaný a pozoruhodný skladatel, tak jsem ho oslovil také. Nedávno pro mě dokončil skladbu ještě přední anglický skladatel Alexander Goehr, je to pocta Haydnovi a čeká na premiéru. Bylo nesmírně vzrušující se s těmito autory setkat a být iniciátorem jejich nových děl. Před třemi lety jste hrál Schönbergův klavírní koncert na festivalu Janáček Brno. Neměl jste příležitost zahrát si na Janáčkův klavír v jeho pracovně na Kounicově ulici? Měl a také to mělo konkrétní vliv. Zjistil jsem, jak zní na jeho klavíru pedál, čímž se vysvětlují dlouhé pedály, které psal ve svých kompozicích. Pedál jeho klavíru vytváří efekt velké akustiky, klavír začne znít, jako by se v něm vytvořil velký prostor, tóny neznějí suše, ale zároveň nepřeznívají do nečistých souzvuků a nemíchají se harmonie. V okamžiku, kdy ten zvuk dostanete do ucha, už je možné jej replikovat i na moderním klavíru. Bylo pro mě hodně důležité si to vyzkoušet. (vybráno z rozhovoru Borise Klepala pro Hudební rozhledy)
první regionální noviny na internetu – od roku 2001